Jiný kraj, jiný mrav. Tato moudrost platí v lecčem, oblékání pak nevyjímaje. Zatímco je v jedné zemi člověk se svým oblečením považován za jedince z lepší společnosti, mohou nad ním jinde skoro ohrnovat nos, zatímco doma na něj hledí nedůvěřivě, mohou ho jinde chválit za jeho neobyčejný vkus. Tak už tomu zkrátka bylo, je a bude.
Protože co stát, ba i region, to jiná móda, o čemž jsme poučováni znalci z této branže například na .
Ve Skandinávii se prý třeba dlouhodobě řídí principem udržitelnosti a sázejí tam hlavně na jednoduchost a kvalitní materiály. Třeba ve Finsku preferují jednoduché barvy, kupříkladu modrou, bílou a šedou.
Ve Spojených státech se má v současnosti nechávat mladá generace často inspirovat tamními osmdesátými léty, nosí se tam prý dejme tomu boty VANS a Converse, všeobecně známé džíny Levi’s a všemožná trička s reklamními potisky, přičemž nemusí jít vůbec o značkové věci, ale klidně i o něco už použitého ze sekáče.
No a v Jižní Evropě je zase všechno úplně jinak. V zemích jako Španělsko a Portugalsko prý frčí kreativita, barvy a zajímavé potisky, jež se hodí do docela obyčejné kanceláře stejně jako třeba na piknik v lůnu matičky přírody.
Prostě co kraj, to nějaká ta specifika, co země, to něco přinejmenším krapet jiného. Ať si už po léta panující globalizace velí, co chce, je tomu tak, a nezdá se být pravděpodobným, že by v tomto ohledu měla někdy v brzké době nastat nějaká radikální změna.
I když co my víme, že? Když posloucháme bruselské pány a nejednou i ten párek našich „dienstbierů“, nelze vyloučit vůbec nic. Včetně toho, že jednou tato honorace zavelí a nakáže nám nosit to podle ní jediné a pravé, to, co se nosit patří, v zájmu domnělých lepších zítřků. A doufejme, že tím, co nám nakážou nosit, nebudou alespoň hidžáby a podobná prostěradla. Ve jménu „humanity“.
Protože to je pro změnu oblečení typické pro docela jinou část světa. Pro část světa, pro niž v posledních letech nenalézáme žádné zvláštní pochopení a ona pro nás jakbysmet. Jež je pro nás synonymem záplavy těch, s nimiž jsou tu nanejvýš tak trable, od nichž nevzešlo snad vůbec nic dobrého. A nelze se tudíž divit onomu odmítání. A mému toužebnému přání, abychom se i u nás oblékali raději „po našem“. I kdyby to mělo spočívat třeba v nošení rádiovky nebo zmijovky na hlavě.